Zhruba 4-hodinovou cestu z Penangu do Cameron Highlands jsem absolvoval v minivanu za cenu 43 MYR. Oproti autobusu byla jízda asi o hodinu rychlejší, protože jede rychleji (na to si bohužel musíte zvyknout včetně občasného předjíždění přes dvě plné čáry do zatáčky atd.). Při příjezdu k prvním vesnicím v Cameron Highlands uvidíte opravdu velké množství fóliových skleníků pro pěstování zeleniny. Bohužel nejsou vůbec pěkné a fólie z nich často vlají nebo leží poblíž v přírodě či v řece.

Ubytování jsem vybral přes Booking.com v „Hillview Inn“. Nachází se ve vesnici Tanah Rata, což je v podstatě střed oblasti Cameron Highlands. Ubytování navíc není přímo u silnice, ale pouze pár minut od centra. Název ubytování je asi odvozen od výhledu na hory, který zřejmě překazila velká nová budova. Přímo na recepci si můžete vybrat z nabídky několika půl denních a celodenních výletů.

Téměř všechna ubytování v Cameron Highlands nemají klimatizaci. Vesnice se nachází kolem výšky 1 500 m.n.m. a teplota se zde pohybuje kolem 16 – 30 stupňů (pokud je slunečno). V noci mi však byla v posteli zima, a tak kromě deky jsem si musel obléct svetr a přehodit přes sebe ručník.

Hned druhý den ráno jsme v 8.45 vyjížděli na půldenní výlet do džungle (65 MYR). Po vyzvednutí ostatních účastníků jsme jeli zhruba hodinu minivanem. Poté nechal řidič auto u cesty a vydali jsme se prudkým kopcem nahoru. Jelikož cesta nebyla zpevněná, postupně jsme všichni okusili místní bláto. Naštěstí celý den nepršelo, jinak by to bylo ještě horší. Někteří účastníci s riflemi a pěknými botami proto nebyli po výletě moc nadšení. Po několika minutách se nám otevřely výhledy na okolní kopce, které však moc dobře nevypadaly. Na obou stranách kopců byla celá vegetace buldozery shrnuta a jsou tam postaveny konstrukce s fóliovníky. Byli jsme překvapeni, že to staví takto v horách, protože tam vyloženě hrozí sesuvy půdy, kterou nedrží žádné kořeny a vegetace. Většinou jsou v těch fóliovnících rajčata. Obecně zeleninu pěstují pro export. Naproti tomu jahody nebo čaj spotřebují zde v Malajsii.

Téměř celou cestu džunglí jsme se vyhýbali plastovým trubkám (asi 8 – 10 trubek), kterými vedou vodu z řeky vysoko v horách dolů pro zavlažování. Dělníci potom chodí opravovat díry v trubkách, které se zde občas objeví a připraví pěknou spršku. Celkově trvala naše cesta džunglí asi 2 hodiny. A to k jednomu cíli – květu raflézie. Je to rostlina s největšími (až 1 metr) a nejtěžšími (až 10 kg) květy v rostlinné říši. Cestou jsme viděli i pupen raflézie, který vypadal jako fotbalový míč a prý se asi za 3 měsíce otevře. K obřímu květu jsme museli uhnout z cestičky džunglí a jít několik desítek metrů s pomocí místního člověka v hustém lese plném nástrah v podobě liján nebo kmenů s ostny. Potom jsme spatřili ten obrovský květ, kvůli kterému k němu stálo tuto cestu absolvovat. Raflézie je parazitická rostlina, která nemá listy, a tak na povrchu pouze kvete. Je také známá pro svůj pach, kterým láká hmyz ke svému opylení. Žádný pach zde však nebyl cítit.

Každý si udělal několik fotografií a následně jsme se vydali na cestu zpět, která směrem dolů trvala asi hodinu a půl. Blízko auta jsme navštívili onoho místního člověka, který nám ukázal střelbu z flusací pistole, kterou tu kdysi používali lidé v džungli k lovení zvířat. Každý si potom vyzkoušel střelbu na terč a tím byl náš půldennní výlet ukončen (resp. ukončen byl naším příjezdem před ubytování, kde se řidiči auto pokazilo). Na úplný závěr nás neminulo praní zablácených bot a kalhot na pokoji.

Druhý den jsme si opět objednali půldenní výlet. Tentokrát byla na plánu nejvyšší hora Cameron Highlands – Gunung Brinchang, mechový les, čajová plantáž a továrna, jahodová farma a motýlí zahrada. Jelikož se hned zatáhlo a začalo pršet, schovali jsme se před deštěm do motýlí zahrady. Průvodce nám ukázal opravdu velké motýly, hady, velké brouky, kudlanky a nakonec i škorpióny, kterého jsem si nechal dát na ruku stejně jako ostatní zvířata, což byl skvělý zážitek. Ze zahrady jsme se přesunuli na čajovou plantáž firmy BOH, což je jedna ze dvou firem v Cameron Highlands, kde pěstují čaj. Konkrétně pouze černý čaj. Jedná se o firmu skotského zakladatele (ostatně název Cameron Highlands je dle angličana – Sira Camerona) a BOH znamená Best Of Highlands. Výlety na čajovou plantáž nám průvodce doplňoval výkladem o pěstování čaje. Dozvěděli jsme se, že místní čajové stromy mají 87 let, a tak je za několik let čeká výměna, jelikož jejich životnost je zhruba 100 let. Z plantáže jsme se přesunuli do továrny BOH, která se nachází uprostřed plantáží a vede k ní jediná přístupová cesta. Továrna je téměř celá prosklená a můžete v ní sledovat celý proces zpracování čaje s doplňujícími informace na okolních popiskách. Součástí továrny je také prodejna čaje a čajovna s občerstvením a panoramatickým výhledem na okolní kopce čajové plantáže. Neodolal jsem a koupil jsem několik sypaných i sáčkových čajů a těším se, až je ochutnám.

Po čajové plantáži jsme se vydali naším starým LandRoverem do prudkého kopce na horu Gunung Brinchang. Cesta k ní je dost úzká, takže jsme se často museli vyhýbat ostatním džípům. V nejvyšším kopci musel náš řidič s autem zastavit a přeřadit na pohon 4×4. Tohle však doprovázel kouř z motoru, který se objevil i uvnitř vozidla (druhý den jsme náhodou potkali řidiče znovu a říkal nám, že se přesně toto auto při dalším výletě pokazilo). Na hoře se nachází jednoduchá rozhledna a vysílače. Bohužel kvůli dešti a mlze nebylo vůbec nic vidět.

Zhruba několik stovek metrů pod vrcholem hory roste mechový les (mossy forest), kam se můžete pomocí dřevěných stezek podívat. Mrholení a mlha vytvářely působivou atmosféru. Z mechového lesa jsme sjeli zpět k čajové plantáži a poslední zastávka byla u jahodové farmy. V Cameron Highlands pěstují jahody podobně jako u nás – v zemi nebo zavěšené v květináčích. Téměř u každé farmy naleznete prodej místních jahod stejně jako občerstvení s prodejem koláčů, dortů, vaflí a různých nápojů s jahodami. Osobně jsem ochutnal jahodový cheesecake, belgické vafle s jahodami a jahodový shake. Vše bylo úžasné a zakončili jsme tím náš den.

Poslední den v Cameron Highlands jsme jeli taxíkem hned ráno do nedaleké čajové plantáže firmy Bharat, jelikož počasí nám přálo. Na místě jsme byli asi v 9 hodin. Za 2 MYR jsme si koupili lístek pro vstup na plantáže, jejichž dominanta byl malý vodopád s posezením. Téměř všichni další návštěvníci chodili pouze k tomuto vodopádu či se k němu dokonce nechali dovézt elektrickým vozítkem. S mým kamarádem jsme však spatřili několik dělníků pracujících ve svazích plantáže, kde ořezávali čajové listy pomocí speciálního křovinořezu. Chtěli jsme jít až přímo k nim, ale cestou jsme potkali čtyři naštvané psy, kteří nám to chtěli překazit. Naštěstí se poblíž objevil místní zaměstnanec, který je zahnal. Když jsme poté obešli kopec a vystoupali nahoru, zjistili jsme, že dělníci jsou na úplně druhé straně. Při cestě zpět jsme spatřili zaměstnance, který něco nakládal do auta. A ten nám již ukázal správnou cestu k nim: přímo do kopce mezi čajovými stromy.

Při krátkém rozhovoru s dělníky jsme zjistili, že pochází z Bangladéše a na plantáži pracují již tři roky. Bohužel však dalším otázkám nerozuměli. Darovali jsme jim tak pár amerických dolarů (v místní měně jsme měli bohužel větší bankovky), což je poněkud zarazilo, protože nevěděli, co je to za peníze a kolik za to dostanou ringitů. Pustili se pak znovu do práce, která obnášela držení benzínového křovinořezu v kopci. Křovinořez provádí ořez a fouká uřezané listy do vaku. Při plném vaku musí listy přesunout do velkých pytlů, které mají rozmístěny na různých místech plantáže. Při chůzi mezi čajovými stromy musí přizpůsobovat šířku držadel křovinořezu šířce stromů. Dělníci nosí gumáky kvůli hadům a kolem pasu měli omotané pytle, které je chrání před ostrými konci čajových stromů. Takto zde pracují na přímém slunci i v dešti. Jejich ubytování jsme viděli přímo pod plantáží a jedná se o jednoduché pokoje.

Při cestě z plantáže zpět jsme se zastavili v obchodě s čaji, a tak jsem zase nějaké nakoupil. Z restaurace je panoramatický výhled na celé plantáže, který stojí za to. Nakonec jsme ve vzdálené zatáčce viděli autobus, který jsme stopli a svezli se zpět do Tanah Rata. Stál 1,5 MYR pro jednoho a byl to starý místní autobus. Jel poměrně pomalu, docela to v něm cukalo, ale i tak jsme byli spokojeni ze všech zážitků. Další den jsme již dopoledne odjížděli autobusem do hlavního města Malajsie – Kuala Lumpur.